Dnes jsem sledoval svého desetiměsíčního syna, jak se pokouší vstoupit do dveří.

Dveřní křídlo se otvíralo proti němu a bylo pootevřené jen na malinkou škvírku, do které se nemohl vejít.

Šel na to přímočaře: přistoupil těsně před dveře a zatáhl proti sobě.

Ouha, nefungovalo to. Bránil dveřím v otevření svým vlastním tělem. Navíc byl jen v ponožkách, takže hrozilo, že si při otvírání přiskřípne prsty.

V té chvíli jsem samozřejmě ukončil pozorování a začal jednat. Především jsem dveře zablokoval, aby nedošlo k úrazu. Pak přišla na řadu ta moc důležitá věc: abych mohl dveře vůbec otevřít, musel jsem synka trochu odstrčit dozadu. Tím jsme získali prostor pro otevření dveřního křídla a pak už to šlo jako po másle. Pár kroků a byl uvnitř.

U desetiměsíčního dítěte samozřejmě nemůžeme čekat, že manévr poodstoupení od cíle pochopí a zvládne. Jak často se ale chováme úplně stejně i my, dospělí! Hrneme se za svým vytouženým cílem jako povodeň a zbytečně si tím prodlužujeme cestu – pokud ji rovnou nezablokujeme.

Proto zní má rada: než začnete jednat, poodstupte. Zamyslete se aspoň na chvíli nad tím, jaká cesta k cíli je nejjednodušší, nejrychlejší. Nejvhodnější.

Určitě vždycky na začátku projektu. A pak čas od času opět. Pokaždé, když dosáhnete nějakého milníku na vaší cestě, když dojdete na křižovatku, když se věci nedaří (nebo naopak obzvlášť daří). V klidu se zamyslete: Kde jste právě teď? Co se děje, jak a proč? Pomáhá vám to nebo naopak škodí? Co byste měli dělat právě teď?

Samozřejmě se nesmíte nechat paralyzovat plánováním. Sám u sebe pozoruji náklonnost ke zbytečnému přemýšlení, místo kterého bych mohl jednat (třeba se učit jazyky).

Ale možná ještě větší chybou je jednat bez rozmyslu. Skočit do řeky rovnýma nohama a začít plácat rukama nohama. Třeba je kus proti proudu brod a kus po proudu most. A možná je stánek se zmrzlinou i na vašem břehu – třeba hned za vašimi zády ...